Chalupa v Turecku

Do moře jsem se zamiloval v jedenácti letech. S rodiči jsme tehdy vyjeli do Itálie a týden strávili v městečku Sorento. Zajeli jsme si i na ostrov Kapri, a díky tomu jsem objevil taky svoji další lásku - lodě. A to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem moře viděl jinak, než na fotce nebo v televizi.
O necelých patnáct let později jsem potkal svoji manželku. Ženu, která navzdory svému jinak dobrému úsudku byla ochotná si mně vzít za muže. A protože se mojí ženou stala cizinka s rodinou v zahraničí, plán na léto byl jasný, cesta k moři.
Podmínila to jednou drobností, a to tím, že se musím naučit plavat. Ano, bylo mně 25 a ještě jsem to neuměl. Navrhoval jsem, že strávím dovolenou na mělčině, ale byla neústupná. Začaly pravidelné návštěvy bazénu a bylo! Na svoji druhou návštěvu moře jsem vyjížděl už coby zdatný plavec. 
A tak jsem se poprvé v životě podíval do Turecka. Poznal jsem Istanbul a spoustu zajímavých lidí a nasbíral řadu zážitků, které mi snad z paměti nevymaže ani stařecká senilita. To hlavní bylo ale pořád přede mnou. Po pár dnech jsme se vydali na jih do mně tehdy neznámého města Marmaris, kde jsem se seznámil nejenom se svojí novou rodinou, ale taky domkem, který se měl v příštích letech stát naší letní chalupou a splněním mým mořských snů.

Chalupa v Turecku se brzo stala synonynem pro letní dovolenou. Malý domek mimo město, tři sta metrů od pláže v klidném sousedství několika vilek, dvou hotelů s malými plážemi a večerky z našich letních plánů vytlačil veškerou konkurenci. Já se pustil do objevování okolní přírody, borovicových lesů, parků a nedalekého poloostrova s obří jeskyní a krásnými výhledy na otevřené moře. A i když jsme často vyrazili na cestu podél pobřeží výletní lodí, mně pořád něco  scházelo - vlastní, aspoň malý vodní dopravní prostředek!

Původní sny o dřevěné lodi s pořádným motorem se časem redukovaly na laminátový člun alespoň s nějakým pohonem, na který není potřeba mezinárodní kapitánský průkaz a dále na nafukovací plavidlo. Tady už jsem kompromisy ale dál odmítal a tak jsem si na tureckou chalupu dovezl nafukovací kajak. Po mnoha letech jsem se konečně dočkal! Teda vlastně až o rok později, první rok mně hned na začátku rupla podlážka a musel jsem počkat do dalšího léta, kdy jsem si dovezl náhradní.

Každopádně jsem se ale kromě výletů po souši v okolí zátoky Marmarisu mohl pustit do výletování po vodě. Pádlovat po klidné hladině mořské zátoky, kolem malých i větších hotelových přístavišť, prohlížet si všechny ty nádherné plachetnice, navštívit zakoutí, kam po souši žádné cesty nevedou nebo se málem nechat přejet menší motorovou jachtou. Na výběr toho byla spousta. Nejvíc jsem si ale oblíbil asi půlhodnovou cestu kajakem na malý ostrov jen s jedinou malou opuštěnou pláží, klidným mořem a dvěma kozami, které tu někdo chová, a které se nám už několikrát pokoušely kajak minimálně ochutnat.
V mezičase jsme se svépomocí pustili do pomalých oprav a zvelebování turecké chalupy. A zjistil jsem, že práce na baráku v kombinaci s výlety, pádlováním na kajaku a každodenním plaváním, to všechno ve čtyřicetistupňových vedrech, je nejlepší fitness, jaké si člověk může představit.
V průběhu několika sezón se za námi na chalupu zastavila i řada kamarádů, příbuzných a známých a já pojal podezření, že místní kouzlo a pohoda jsou zkrátka tak nějak nakažlivé a člověk je z hlavy po návratu domů jen tak nedostane.
Ať už se do moře zamiloval v jakémkoliv věku.