Marmaris hoří

Nikdy by mě nenapadlo, že tady budu psát příspěvek, ze kterého mě bude smutno, ale stalo se.

 

Marmaris hoří, společně s dalšími oblastmi na jihu a jihozápadě Turecka. Hoří Bodrum, hoří Izmir, Antalie a řada dalších míst.

Už třetí den chodíme na pláž ne si zaplavat, ale sledovat, jestli se nepřetržitě pracujícím hasičům v helikoptérách, letadlech, v autech i na vlastních nohách v horském terénu daří uhasit obrovské a rozlehlé lesní požáry. Nedaří. 

Místní požáry údajně začaly kvůli dvěma dětem, které si zašly do lesa udělat oheň… Místní tomu moc nevěří, dají spíše na nejrůznější, často možná konspirační teorie. Požárů se během jednoho dne rozhořelo hned několik a postupně zachvátily většinu lesů podél místního pobřeží. 

 

 

 

 

Požáry ale nesužují jen oblasti v Turecku, hoří řada míst ve většině zemí kolem Středozemního moře. Meteorologové před takovou situací varují už několik let. Letní podmínky v jižních státech jsou takové, že k rozsáhlým požárům bude docházet stále častěji, je to nový normál, něco s čím teď nejspíš budeme běžně žít. Celý jih Evropy zasáhla vlna veder, která v kombinaci s extrémním suchem vede nezbytně k takovýmto katastrofám.

Sleduju místní zpravodajství. Stovky lidí musely být evakuované z hotelů, měli zkaženou dovolenou, někteří se ani nevraceli a rovnou odjeli. To ale není zdaleka to nejhorší…

 

Mimo turistická letoviska jsou vesnice, které lehly popelem, stovky lidí přišly o domov, o živobytí, o všechno. Na řadě míst uhořela celá stáda dobytka. Místní včelaři závislí na medu z místních lesů, jsou bez práce, bez včel.

A na vině nejsou dvě nezodpovědné děcka v lese, ani tajné spiknutí. Ani jedno z toho nezavinilo ani místní obří požáry, ani jihomoravské ničivé tornádo. 

Planeta se mění, kvůli nám. A bude nám to pořád častěji dávat „sežrat“.

Marmaris pro mě vždycky symbolizovala modrá a zelená barva. Nádherně modrá klidná hladina moře v zátoce kolem města a krásně zelená barva okolních borovicových lesů, které místnímu vzduchu dodávaly jedinečnou vůni, kterou bylo radost dýchat.

Od letoška je větší část místní zátoky modro černá. Velkou část okolních kopců pokrývá sežehlá, černo šedá kouřící pustina.

Až...nebo jestli se okolní kopce znova zazelenají a zavoní borovicovými lesy, bude mně přes šedesát…

A oheň hoří dál...

Hasan

Jedna z nejzábavnějších věcí na cestování, vedle poznávání nových úžasných míst, ochutnávání neznámých jídel nebo sbírání jedinečných zážitků, je podle mně poznávání nových zajímavých lidí. Lidí, na které byste ve svém domácím prostředí nikdy nenarazili. Poznávání jejich příběhů, zkušeností a pohledu na svět. Vždycky, když někoho takového potkám, jsem za to moc vděčný a tahle setkání jsou pro mně ještě na dlouho inspirací
A proto bych se s Vámi chtěl podělit o setkání s naším "sousedem", Hasanem...
Poprvé jsme se s Hasanem potkali na nedaleké pláži, kde si přistavil svůj karavan, ve kterém bydlel.

Po pár dnech potkávání a zdravení jsme se dali do řeči. A on nám ve zkratce vypověděl svůj příběh...
Hasan je vyučený stolař, v mládí pracoval ve firmě vyrábějící nábytek. S postupem času ho to ale zaválo k lodím, začal je opravovat a pak i několik malých plachetnic sám postavil. A pak se sebral a na jedné z nich se vydal proplout Středozemní moře. Cestoval takhle několik let, rybařil, opravoval lodě a sem tam sehnal i zakázky na opravu nábytku a různé další kšeftíky. Zimu vždycky přečkal v nějaké přístavu a na jaře vyrážel dál. Počasí ho prý zaskočilo jen jednou, když trávil zimní měsíce na severu Itálie a jednou ráno se probudil, vyšel na palubu a tu pokrývalo dvacet centimetrů sněhu. Tehdy si prý řekl, že by se mu do lodě hodilo vytápění...
Po nějaké době se vrátil do Turecka, loď prodal a koupil si karavan a zaparkoval ho na pláži deset metrů od vody. Dál opravuje lodě a nábytek.
Zaujaly mně ale i jeho plány do budoucna - má rád přírodu a tak by se rád odstěhoval do nedalekých hor a pustil se do včelaření. Turecká vláda totiž včelařům zadarmo přiděluje pozemky, kde pak můžou žít a vyrábět med.
Jak to s jeho plány ale bude, to se ještě uvidí. Loni totiž s Hasanem v jeho karavanu začala bydlet i jeho nová přítelkyně, tak uvidím, jestli jak jeho plány s životem v horáchdo a včelařením nakonec dopadnou...

Marmaris

Nikdy nezapomenu na moment, když jsem tohle město uviděl poprvé. Autobus projížděl skalnatými horami a najednou projel soutěskou, přejel obzor a za oknem se rozevřelo údolí s rozesetými oranžovými střechami domků podél rozlehlé modré mořské zátoky obklopené kopci porostlými borovicemi.
Marmaris je jedno z turistických letovisek na jihozápadě Turecka. Oblibou a návštěvností se řadí vedle Bodrumu, Izmiru nebo Antalye. Původně rybářské městečko s několikatisíciletou historií zažilo stavební boom v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století a od té doby ho každoročně přes léto okupují deseti až statitíce turistů. Město má dneska asi tři sta tisíc obyvatel, ale přes léto tady údajně pobývá až milion lidí. Nabízí nekonečné písečné městské pláže, obchody, noční kluby, výlety lodí, atd., atd., atd. Tolik wikipedie a weby cestovek...
Pokusím se vám tohle místo přiblížit trošku osobněji...

Pamatuju si, že když jsem tady poprvé vystoupil z autobusu, první nezapomenutelný dojem bylo vedro! Po klimatizovaném autobusu to bylo jako narazit do hradby z horka. Nejspíš to znáte ze svých dovolených v jižních zemích, ale napoprvé je to vždycky šok. Sluníčko tady na jihu v létě prostě svítí tak nějak jinak - spíš peče. Už několik let se pokouším srovnat vedra v Česku a na jihu Turecka, protože i v té naší kotlině se někdy teploměry tlačí až ke čtyřicítce, ale pořád jsem ten rozdíl nedokázal uchopit. Je tady ale prostě hic!
Moře je přes léto fajně teplé a klidné. Ti co si potrpí na pořádné mořské vlny si tady na své moc nepřijdou. Můj nejoblíbenější čas na plavání je tak kolem osmé ráno. Když se probudíte, do plavek vklouznete přímo z postele ještě se zalepenýma očima a uděláte si malou procházku přímo k moři, které je klidné jak zrcadlo. Nikde nikdo, jenom vy a patnáctiminutové ranní plavání před snídaní.

Nemůžu nezmínit zdejší jídlo! Stačí se jen doptat, a najdete místa, kde jednou až dvakrát týdně místní farmáři prodávají zeleninu a ovoce. Až v Turecku jsem si po letech vzpomněl, jak chutnala rajčata od babičky ze zahrady. Mezi moje nejoblíbenější pokrmy tady samozřejmě patří kebab, který se prodává na každém rohu a v podstatě nikdy nešlápnete vedle. Zvyknul jsem si i na slaný jogurt Ayran, horký černý čaj na pláži a namísto stánků se zmrzlinou všude vařená kukuřice.
Vždycky mě potěší místní služby - dodneška jsem nepochopil jak je možné, že kluk, co v centru prodává (výborný) kebab, si mě pamatuje i když jsem u něj naposledy byl před týdnem.Celkově v obchodech stačí zapříst jenom krátký zdvořilostní pokec a prodavač si vás zapamatuje i do příštího léta.

V ulicích Marmarisu narazíte na několik druhů turistů. Osobně jsem si je roztřídil do těchhle skupinek: Bohatí Angličani - většinou posedávají v drahých restauracích/kavárnách, bafají vodárnu nebo mlsají humra a tváří se znuděně a nad věcí. Méně bohatí Angličani - potulují se po městě - chlapi výhradně bez trička - potetovaní jak piráti z Karibiku, spálení jak raci, v jedné ruce cigáro, ve druhé pivo, u všeho se fotí a pořád na sebe něco hlasitě pořvávají. Rusové - nejvýraznější rys je množství zlata na všech členech těhhle skupinek, odmítají mluvit jinak, než rusky a když zaslechnou mluvit vás, podivují se, jakou divnou Ruštinou to mluvíte.
A pak jsou tady tzv. Východňáři, turci z východotureckého venkova. Na ty narazíte nejčastěji u vody na pláži a poznáte je podle tepláků, ve kterých se většinou i (všichni) koupou. V centru města se dá narazit i na Čechy, kteří sem nejčastěji jezdí na jednodenní výlety z Rhodosu. Když je potkám, nikdy neodolám vslovení hlasitého "Dobrý den" a pak sleduju šokované a potěšené pohledy.
Do Marmarisu se dá cestovat řadou způsobů...za ty roky jsme sem letěli přes Prahu a Istanbul, přes Víděň a Istanbul, z Ostravy na Rhodos a pak lodí (asi 40 kilometrů, takže hodinová cesta trajektem), ale aktuálně je asi nejschůdnější možnost letu z Bratislavy přímo do nedalekého Dalamanu a pak asi 40ti minutová cesta autobusem a jste tady.
Nezmínil jsem spoustu míst, která se v Marmarisu dají navštívit a co se tady dá podniknout. Jako je návštěva místní Maríny, tři tisíce let starého hradu, velkého bazaru, výlet lodí podél pobřeží nebo výlety do okolních hor. To všechno si ale zaslouží samostatný příspěvek, takže se k nim dostanu někdy příště!
Do té doby se mějte fajn a užívejte si léto, ať už jste kde jste!

Chalupa v Turecku

Do moře jsem se zamiloval v jedenácti letech. S rodiči jsme tehdy vyjeli do Itálie a týden strávili v městečku Sorento. Zajeli jsme si i na ostrov Kapri, a díky tomu jsem objevil taky svoji další lásku - lodě. A to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem moře viděl jinak, než na fotce nebo v televizi.
O necelých patnáct let později jsem potkal svoji manželku. Ženu, která navzdory svému jinak dobrému úsudku byla ochotná si mně vzít za muže. A protože se mojí ženou stala cizinka s rodinou v zahraničí, plán na léto byl jasný, cesta k moři.
Podmínila to jednou drobností, a to tím, že se musím naučit plavat. Ano, bylo mně 25 a ještě jsem to neuměl. Navrhoval jsem, že strávím dovolenou na mělčině, ale byla neústupná. Začaly pravidelné návštěvy bazénu a bylo! Na svoji druhou návštěvu moře jsem vyjížděl už coby zdatný plavec. 
A tak jsem se poprvé v životě podíval do Turecka. Poznal jsem Istanbul a spoustu zajímavých lidí a nasbíral řadu zážitků, které mi snad z paměti nevymaže ani stařecká senilita. To hlavní bylo ale pořád přede mnou. Po pár dnech jsme se vydali na jih do mně tehdy neznámého města Marmaris, kde jsem se seznámil nejenom se svojí novou rodinou, ale taky domkem, který se měl v příštích letech stát naší letní chalupou a splněním mým mořských snů.

Chalupa v Turecku se brzo stala synonynem pro letní dovolenou. Malý domek mimo město, tři sta metrů od pláže v klidném sousedství několika vilek, dvou hotelů s malými plážemi a večerky z našich letních plánů vytlačil veškerou konkurenci. Já se pustil do objevování okolní přírody, borovicových lesů, parků a nedalekého poloostrova s obří jeskyní a krásnými výhledy na otevřené moře. A i když jsme často vyrazili na cestu podél pobřeží výletní lodí, mně pořád něco  scházelo - vlastní, aspoň malý vodní dopravní prostředek!

Původní sny o dřevěné lodi s pořádným motorem se časem redukovaly na laminátový člun alespoň s nějakým pohonem, na který není potřeba mezinárodní kapitánský průkaz a dále na nafukovací plavidlo. Tady už jsem kompromisy ale dál odmítal a tak jsem si na tureckou chalupu dovezl nafukovací kajak. Po mnoha letech jsem se konečně dočkal! Teda vlastně až o rok později, první rok mně hned na začátku rupla podlážka a musel jsem počkat do dalšího léta, kdy jsem si dovezl náhradní.

Každopádně jsem se ale kromě výletů po souši v okolí zátoky Marmarisu mohl pustit do výletování po vodě. Pádlovat po klidné hladině mořské zátoky, kolem malých i větších hotelových přístavišť, prohlížet si všechny ty nádherné plachetnice, navštívit zakoutí, kam po souši žádné cesty nevedou nebo se málem nechat přejet menší motorovou jachtou. Na výběr toho byla spousta. Nejvíc jsem si ale oblíbil asi půlhodnovou cestu kajakem na malý ostrov jen s jedinou malou opuštěnou pláží, klidným mořem a dvěma kozami, které tu někdo chová, a které se nám už několikrát pokoušely kajak minimálně ochutnat.
V mezičase jsme se svépomocí pustili do pomalých oprav a zvelebování turecké chalupy. A zjistil jsem, že práce na baráku v kombinaci s výlety, pádlováním na kajaku a každodenním plaváním, to všechno ve čtyřicetistupňových vedrech, je nejlepší fitness, jaké si člověk může představit.
V průběhu několika sezón se za námi na chalupu zastavila i řada kamarádů, příbuzných a známých a já pojal podezření, že místní kouzlo a pohoda jsou zkrátka tak nějak nakažlivé a člověk je z hlavy po návratu domů jen tak nedostane.
Ať už se do moře zamiloval v jakémkoliv věku.